Přeskočit na obsah

Tartu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tartu
Tartu – znak
znak
Tartu – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška57,2 m n. m.
Časové pásmo+2
StátEstonskoEstonsko Estonsko
krajTartumaa
Tartu
Tartu
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha39,0 km²
Počet obyvatel97 759 (2024)[1]
Hustota zalidnění2 508,6 obyv./km²
Správa
Vznik1262
Oficiální webtartu.ee
PSČ50050–51111
Označení vozidelT
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tartu (dříve známé též pod německým a švédským názvem Dorpat, pod ruskými jmény Дерпт (Děrpt) či Юрьев (Jurjev), nebo také přes staroestonštinu a latinu vytvořeným Tarbat) je druhé největší město Estonska. Žije zde přibližně 98 tisíc[1] obyvatel. Na rozdíl od estonského politického a finančního centra Tallinnu je Tartu často považováno za centrum vzdělanosti a kultury. Sídlí zde nejstarší a nejslavnější estonská univerzita. Tartu se nachází ve vnitrozemí Estonska, přibližně 180 km na jihovýchod od Tallinnu, a je považováno za centrum celého jihovýchodního Estonska. Město protíná řeka Emajõgi, která spojuje dvě největší estonská jezera.

Po reformě územněsprávního dělení Estonska v roce 2017 je dnes součástí statutárního města Tartu i několik okolních menších sídel: městyse Ilmatsalu, Märja a vesnice Haage, Ilmatsalu, Kandiküla, Kardla, Pihva, Rahinge, Rõhu, Tähtvere, Tüki a Vorbuse.

Archeologické nálezy datují první osídlení v oblasti nynějšího Tartu do 5. století našeho letopočtu. V 7. století je doložena existence dřevěného opevnění na východní straně centrálního návrší Toomemägi.

První písemná zmínka týkající se tohoto sídliště se objevila v roce 1030 v kronikách Kyjevské Rusi. V tomto roce byla kyjevským knížetem Jaroslavem I. Moudrým vypálena původní dřevěná pevnost Estů, která nesla jméno Tarbatu, a na jejím místě vystavěna kamenná pevnost, která byla nazvána Jurjev. Stala se ruským opěrným bodem v kraji Ugandi a střediskem výběru daní. Estové a Rusové sváděli o toto strategicky důležité místo časté boje, během nichž pevnost změnila několikrát svého vlastníka. Roku 1061 byl Jurjev podle dochovalých záznamů vypálen Estonci (v ruských pramenech označováni jako Čuď).

Německé Tartu

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1224 dobyli Jurjev rytíři Řádu mečových bratří, kteří expandovali ve východním Pobaltí. Původní staroestonský název města Tarbatu byl v němčině adaptován jako Dorpat, případně též Derpt. Pod vládou křižáků se Tartu stalo v pozdním středověku důležitým obchodním centrem. Bylo členem hanzy a sídlem biskupství. Tak jako v celém Livonsku byla i zde městská elita převážně německá. Tito tzv. literati dominovali městské kultuře, náboženskému životu, školství a politice až do konce 19. století. Německého původu bylo mnoho, ne-li většina studentů a 90 % učitelů tarbatských škol.

Pod polskou a švédskou nadvládou

[editovat | editovat zdroj]

V 16. století přešlo Livonsko a s ním i Tartu pod nadvládu Polska. V roce 1583 bylo ve městě ustaveno jezuitské akademické gymnázium. Kromě toho v Tartu vznikl i překladatelský seminář a město obdrželo od polského krále Štěpána Bátoryho i svou červeno-bílou zástavu.

Po vypuknutí švédsko-polské války byla činnost akademického gymnázia a semináře roku 1601 pozastavena. Vzhledem k porážce Polska připadlo Tartu Švédsku. Činnost akademického gymnázia byla obnovena v roce 1630, ovšem už v roce 1632 bylo gymnázium výnosem švédského krále Gustava II. Adolfa přeměněno na univerzitu.

Tartu součástí carského Ruska

[editovat | editovat zdroj]

Po podpisu Nystadské smlouvy v roce 1721 připadlo město Ruskému impériu a bylo dále oficiálně označováno poruštěným německým jménem Děrpt. Během 18. století padlo mnoho středověkých památek za oběť požárům a město bylo obnoveno v pozdně barokním a neoklasickém stylu. Během druhé poloviny 19. století, v době národního obrození, se Tartu stalo významným estonským kulturním centrem. Město bylo v roce 1869 dějištěm První estonské všeobecné pěvecké slavnosti (Esimene eesti üldlaulupidu). Roku 1870 zde bylo založeno divadlo Vanemuine, první divadelní soubor hrající v estonštině, a roku 1872 se zde sešlo i ustavující shromáždění Svazu estonských spisovatelů.

V roce 1893 se město v rámci posílené carské politiky rusifikace oficiálně vrátilo ke staršímu ruskému jménu Jurjev. Roku 1895 došlo dokonce ke změně vyučovacího jazyka na univerzitě na ruštinu.

Obrázek z ulic Tartu

První Estonská republika

[editovat | editovat zdroj]

Političtí představitelé Estonců využili chaosu konce první světové války v roce 1918 k vyhlášení samostatné Estonské republiky. Sovětské Rusko se pokusilo tento vývoj zvrátit následnou invazí, ale v estonské osvobozenecké válce bylo nakonec poraženo a 2. února 1920 podepsalo v Tartu s Estonskem mírovou smlouvu, v níž se navždy vzdalo všech územních nároků vůči Estonsku.

Poruštěná univerzita byla z Tartu již v roce 1918 odsunuta do Voroněže, ale již roku 1919 bylo v Tartu obnoveno univerzitní vyučování s estonštinou jako vyučovacím jazykem. Zároveň se stal oficiálním označením města soudobý estonský název Tartu (vzniklý zkrácením původního Tarbatu).

Sovětský vliv

[editovat | editovat zdroj]

Sovětský svaz však již v roce 1940 porušil tartuskou mírovou dohodu novým útokem na Estonsko, jemuž mladá republika podlehla. Po krátkém intermezzu nacistické okupace se roku 1944 vrátili do země, a tím i do Tartu, sovětští okupanti. Město utrpělo během válečných let těžké škody. Za své vzal historický Kamenný most (Kivisild) přes Emu, postavený v letech 17761778; most nejprve poničila ustupující ruská vojska v roce 1941 a zkázu pak dovršily boje v roce 1944.

V období sovětské okupace bylo Tartu pro cizince uzavřeným městem, neboť na předměstí ležela důležitá sovětská letecká základna (nyní se na někdejších ranvejích nachází rozlehlý autobazar). V této době se také počet obyvatel téměř zdvojnásobil z původních 57 000 na více než 100 000.

Nezávislost

[editovat | editovat zdroj]

Po obnovení nezávislosti v roce 1991 se Tartu stalo opět intelektuálním a kulturním centrem Estonské republiky. Celý střed města včetně univerzity prošel rozsáhlou rekonstrukcí, která pomohla Tartu obnovit bývalou krásu.

Vzdělání a kultura

[editovat | editovat zdroj]

Město je především domovem významné Tartuské univerzity, založené švédským králem Gustavem II. Adolfem roku 1632. V Tartu sídlí též Estonská zemědělská univerzita, Pobaltská vojenská akademie a estonské Ministerstvo školství a výzkumu. Své sídlo má ve městě i Nejvyšší soud, obnovený roku 1993, a Estonský národní archiv.

Stará observatoř

Většina památek v historickém středu města pochází z období před získáním nezávislosti, kdy vyšší a střední třídu tvořilo převážně německy mluvící obyvatelstvo. Nejvýznamnějšími pamětihodnostmi jsou luteránský kostel svatého Jana (Johanneskirche či Jaani kirik), městská radnice z 18. století, budova univerzity, zbytky katedrály z 13. století, botanická zahrada, hlavní nákupní třída a budovy v okolí radničního náměstí.

Na Staré observatoři Tartuské univerzity se nachází první zbudovaný bod Struveho geodetického oblouku, jedna ze čtyř estonských památek UNESCO.

Na předměstích převládá typická sovětská architektura z období okupace mezi roky 19441991. V nedávných letech bylo postaveno několik moderních výškových budov ze „skla, betonu a oceli“, avšak navzdory všem těmto změnám si centrum dokázalo uchovat svůj historický ráz.

Vzhledem k tomu, že Tartu je univerzitním městem, je místní noční život poměrně bohatý. Nachází se zde řada barů, restaurací a nočních klubů.

Ve městě působí tým ledního hokeje Tartu Välk 494 hrající nejvyšší Estonskou ligu Meistriliiga. Jejich domovským stadionem je Astri Arena s kapacitou 600 diváků. Tartu Välk 494 vyhrál 12 krát Estonskou ligu a 2 krát Estonský pohár.

Významní rodáci

[editovat | editovat zdroj]

Partnerská města

[editovat | editovat zdroj]
  1. a b Statistical Database of Statistics Estonia. Dostupné online. [cit. 2024-09-01].

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]